.

Když se Židé po sedmdesáti letech vrátili z babylonského zajetí domů, byla jejich kultura zdevastována. 

Neměli chrám – srdce svého náboženského života, neměli vůdce ani krále. 

Mnoho jich se nevrátilo vůbec. 

Generace, která se narodila a vyrůstala v Babylonii, neměla vždy touhu vrátit se do země praotců.

 Vyvolený národ tak byl decimován i početně. 

Nejbolestější však byla ztráta chrámu, kde se přinášela Bohu oběť jako znamení smlouvy mezi Hospodinem a Jeho lidem.

„V tomto čase nemáme ani vladaře ani proroka ani vůdce, nemáme celopaly ani zápalné oběti ani obětní dary ani kadidlo, 

nemáme místo, kam bychom ti přinesli oběť prvotin a kde bychom nalezli milosrdenství.„ 

(Dan 3; 33)

Od babylonského exilu již nikdy nebyli svébytnou politickou jednotkou, 

vždy se podřizovali nějaké cizí nadvládě. 

Když Izraelité znovu vybudovali jeruzalémský chrám, jednu z chrámových bran postavili ze zlata.

 Těmito monumentálními zlatými dveřmi měl jednou vejít Král s velkým „K“. 

Král, který by byl Bohem vyvolený a pomazaný – hebrejsky „mašiach“, řecky „christos“. 

Král pomazaný vzácným nardovým olejem se v židovském pojetí stával adoptivním Božím synem,

Jemu zasvěcenou osobou, která plnila Jeho vůli. 

V politicky zoufalé situaci byla tato brána znamením naděje. 

Židé čekali na svého krále, který by uzdravil rány způsobené exilem. 

Který by obnovil izraelské království a vrátil jim jejich ztracenou národní identitu. 

Izraelský národ čeká na tohoto krále dodnes, ačkoli zlatá brána již neexistuje... 

My křesťané věříme, že tou zlatou bránou je Matka Boží, blahoslavená Panna Maria 

a oním pomazaným králem její Syn Ježíš. 

Mariino panenství je velkým vykřičníkem, který poukazuje na Ježíšovo božství. 

V celých dějinách Izraele totiž vkládá Bůh život do lůna neplodných žen – 

Sáry, Rebeky, Rahel, Alžběty... Činí nemožné možným. 

Kdyby byl Ježíš synem Josefovým, mohl by být velkým prorokem nebo politickým aktivistou, 

ale nemohl by být naším spasitelem a odpouštět nám hříchy. 

Maria stojí uprostřed Nejsvětější Trojice - 

je zastíněna Boží mocí, sestupuje na ní Duch svatý a přijímá do svého lůna Syna.

Když Maria s Josefem naleznou po třech dnech ztraceného Ježíše v jeruzalémském chrámě, 

Ježíš poprvé nazývá Boha svým Otcem. 

Maria mu vyčítá: Tvůj otec i já jsme tě s úzkostí hledali. 

V protikladu k tomu označuje Ježíš chrám za dům svého Otce. 

Je to zjevení zcela jedinečného vztahu k Bohu. 

Ježíš ví, že je synem Božím v prapůvodním slova smyslu. 

Žádný prorok se do té doby neodvážil nazývat Boha svým osobním otcem. 

Mezi tímto prvním slovem „Otec“, které pronáší dvanáctiletý Ježíš v chrámě, 

a posledním slovem „Otec“, které pronese umíraje na kříži, 

je každý čin, každé slovo naplněno touhou být v tom, co je jeho Otce...

Přeji Vám požehnané Vánoční svátky! 

Kéž se i ve Vašem srdci otevře zlatá brána, kterou bude moci vejít Spasitel světa, skutečný Král pokoje 

a ujme se definitivně vlády nad Vašimi životy.

Obě ilustrace: Rose Datoc Dall