23.3.16

Velikonoce 2016




(Z knihy Gerharda Krolla: Po stopách Ježíšových)

Po ukřižování zůstávala popravčí četa na místě jako stráž, a to často celé hodiny, dokud následkem vyčerpání, udušení, kolapsu nebo šoku nenastala odsouzencova smrt. Římský filozof Seneca píše v jednom dopise: „Takto unikal odsouzeným život po kapkách“. 

Podle starého popravčího zvyku připadla vojákům pozůstalost po odsouzeném. Po Ježíšovi se toho ovšem moc zdědit nedalo: svrchní oděv, spodní oděv, pás a opánky. Svrchní oděv byl jakýsi přehoz, který musel být u rabbiho, učitele Zákona, opatřen podle farizejských předpisů na koncích třásněmi. Marek se o tom výslovně zmiňuje při uzdravování nemocných:  „A kamkoli vcházel do vesnic, měst i dvorců, kladli nemocné na tržiště a prosili ho, aby se směli dotknout byť jen třásně jeho roucha“.


Spodní oděv tvořila lněná košile většinou bez rukávů, sahající po kolena nebo po kotníky. Poněvadž byla utkána z jednoho kusu – jistě to byla práce Ježíšovy matky - , bylo vojákům líto tento pěkný kus rozřezávat. Proto o něj losovali. V Žalmu 22, který líčí utrpení Mesiáše do všech podrobností, se Izrael modlil po mnoho staletí: „Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv“. 

Avšak vůdce lidu, kteří na Golgotě ukřižování přihlíželi, zaslepila nenávist. Kaifáš jako velekněz úředně čekal na vyznání viny odpadlíka, aby mu mohl dát veřejně rozhřešení. Čekal však marně.

Poněvadž čas pokročil, opustili velekněží popraviště a šli společně se členy velerady na bohoslužby. Brzy odpoledne začala v chrámě slavnostní liturgie k přípravě na velikonoce. Před očima velekněze byl zabit obětní beránek, který byl bez vady. Pak se shromáždili představení čtyřiadvaceti kněžských oddílů a začal vysoce posvátný smírný obřad dne příprav na svátek paschy. 

Bylo zabito mnoho velikonočních beránků, jejich počet odhaduje Josephus Flavius na osmnáct tisíc; znamení trub a rohů se nesla široko daleko a ohlašovala velikou událost, že na obětním oltáři pokropeném krví uzavřel Bůh se svým lidem mír a smíření.

Avšak venku před branou města krvácel opravdový beránek Boží, nepoznaný vlastním lidem, opuštěný svými učedníky, oplakávaný jen několika ženami a jedním apoštolem...


Evangelista Matouš uvádí dále: „Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Eli, Eli, lema sbachthani?, to jest: Bože můj, Bože můj, proč jsi  opustil? Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: On volá Elijáše. Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na rákos a dával mu pít. Ostatní však říkali: Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Elijáš a zachrání ho!“ 
Tato poznámka nám odhaluje skutečný smysl octového nápoje: měl udržovat mučeného co nejdéle při vědomí. 

Zatímco Ježíš bojoval svůj smrtelný zápas, zazněly ještě jednou nad chrámovým prostranstvím široko daleko slyšitelné trouby. Nastala hodina velké večerní modlitby.

Nahlas a slavnostně se modlil celý Izrael – počet poutníků na chrámovém prostranství se odhaduje na sto dvacet tisíc – Žalm 31: „Hospodine, utíkám se k tobě ... Svého ducha kladu do tvých rukou“. Ukřižovaný na Golgotě slyšel tuto modlitbu svého lidu a modlil se spolu s ním. Evangelista zvlášť zdůrazňuje, že Ježíš se tuto modlitbu modlil „mocným hlasem“, jak to vyžadoval obyčej, a jakmile ji vyslovil, sklonil hlavu a skonal. 

2 comments :

  1. Soni, díky za článek!!! Moc mě potěšil a zas něco objasnil + díky za tip na knihu...

    ReplyDelete
  2. Díky za duchovní zamyšlení na počátku Velikonoc
    Pavel

    ReplyDelete

Děkuji za milý komentář!