11.12.14

Na pracovním stole...

Období kreslení vystřídalo období psaní. To, že své příběhy píšu německy, považuji za důkaz velkého Božího humoru. Jak já jsem ve škole neměla ráda cizí jazyky! Bylo to pro mně úplné utrpení, protože mám velmi špatnou vizuální paměť (já, výtvarnice :-) a učit se seznamy slovíček pro mně bylo téměř nemožné. Časem jsem si našla způsob, jak si cizí jazyk osvojit. Zahodila jsem slovník a nová slovíčka jsem si nechala domácími vysvětlit a popsat. Jakmile jsem ze souvislostí pochopila, co dané slovo znamená, už jsem ho zpravidla nikdy nezapomněla. Musím také hodně číst, abych získala cit pro používání různých obratů a frází a dokázala je v příběhu správně uplatnit. V každém případě je to pro mně dobrodružství a s úsměvem vzpomínám na dobu né tak minulou, kdy jsem se dušovala, že německy nikdy tvořit nebudu... 




Moje milé sýkorky mi dělají společnost...