6.4.12

Velký pátek a jeho historické pozadí



Dnes, na Velký Pátek, vzpomínáme na ukřižování našeho spasitele Ježíše Krista.
Velmi se mi líbí úvaha Tomáše Halíka v knize Co je bez chvění, není pevné, ve které se snaží pochopit Tomášovu nevíru ve zmrtvýchvstání Ježíše. Jako kdyby svatý Tomáš nemohl uvěřit v Boha bez ran, v Boha, který netrpí, který za mne neumírá potupnou smrtí.
Ano, stále na to musím myslet, že můj Bůh není Bůh-superstar. Je Bohem trpícím, slabým, beroucím na sebe rány. Podřídil se a vydal lidem, které sám stvořil. Je to absurdní, ale právě v tomto utrpení v Něj mohu skutečně uvěřit.
Teoreticky mohl Ježíš přiletět na zlatém obláčku, hotový, moudrý, zářivý muž. Ohromil by, poučil, zasáhl do lidských dějin a zase si odletěl. Kdybychom neznali jinou variantu, asi bychom i to přijali. Vždyď Bůh může vše. Místo toho se Ježíš rozhodl narodit v chudobě, absolvovat celý proces lidského vývoje, prožít jak dětství tak pubertu, vzít na sebe utrpení a smrt.
Dnes už víme, že utrpení a smrt neměly poslední slovo... a Ježíš nám ukázal, že ho nemají  ani dnes.


Jen několik poznámek k historickému pozadí ukřižování:
-         Jidáš dostal za zradu Ježíš 30 šekelů což odpovídá 60ti denárům. Marie zaplatila za olej k pomazání Ježíše 300 denárů. Velekněží koupili za oněch 30 šekelů pole k pohřbívání cizinců.
-        Židovské trestní právo ukřižování neznalo.  Existovaly čtyři druhy poprav: ukamenování, upálení, stětí a zardoušení. Židé měli zvyk pověšit popraveného na dřevo – to znamenalo, že byl dotyčný i Bohem zavržen, navždy proklet. Proto farizeové žádají ukřižování. I z jejich pozdějších reakcí vidíme, že měli strach z Ježíšova posmrtného kultu.
-          Ukřižování vymysleli Peršané. Platilo za nejkrutější trest určený povstalcům a zběhlým otrokům. Nesměl tak být trestán římský občan.
-          „Křížova cesta“ byla již pátým Ježíšovým pochodem ulicemi Jeruzaléma během 12ti hodin. Popravčí četa (1 setník + 4 legionáři) ho vedla pro výstrahu těmi nejrušnějšími ulicemi.
-          Odsouzený nesl cca 50ti kilové břevno.  V Ježíšově případě spočívalo na ramenech a zádech rozervaných do masa bičováním. Z Turínského plátna víme, že měl Ježíš zlomený nos. Možná mu ho zlomili již během výslechu, možná si ho zlomil při četných pádech na obličej během křížové cesty.
-          Kaifáš čeká s ostatními přihlížejícími pod křížem na Ježíšovo vyznání viny, aby mu mohl dát veřejné rozhřešení. Nedočká se. Musí se vrátit do chrámu, kde vrcholí svátek Paschy. V chrámu a okolí se shromáždí ve tři hodiny odpoledne na 120 tisíc poutníků.  Během smírného obřadu se zabíjí na 18 tisíc beránků. V centru chrámu je před Kaifášem zabit obětní beránek, velekněz se modlí žalm 31. A mezitím, za zdmi města, opuštěn, umírá pravý beránek. I Ježíš cituje verše žalmu 31 – do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Když umírá, roztrhává se opona v chrámu, kde stojí Kaifáš a obětuje beránka. Opona, která zahalovala oltář a za kterou směl jen jednou v roce kněz s kadidlem.  Opona, která oddělovala nedotknutelného Boha od hříšného lidu.


A na závěr budu ještě jednou citovat mého oblíbeného Halíka:

„Nepatří k víře a opravdovosti víry také její schopnost snášet pochybnosti a kritické, palčivé, těžko zodpověditelné otázky?
Ježíšovo slovo k Tomášovi, který se dotkl jeho ran, „nebuď nevěřící, nýbrž věřící“ se obvykle čtou: odlož pochybnosti a uvěř. Na prahu sirotčince v Madrasu mne však napadl jiný smysl těch slov: Vezmi na sebe kříž svých pochybností a s tím mne následuj. Místo, kde se se mnou – přes všechny své pochybnosti – vždy setkáš, nebude ráj jistot, nýbrž rány světa, protože to jsou moje rány.“
(Co je bez chvění, není pevné, Nakladatelství Lidové noviny, 2002)