Velikonoční přání

I letos jsem nakreslila velikonoční přání. Na to z minulého roku se můžete podívat tady: Velikonoce 2011

Letos mně napadl tento "velikonoční úkol":

Kdo chce, může 

• obrázek vytisknout, 
• nechat děti vybarvit, 
• vyfotit, 
• poslat mi fotku na e-mail a 
• po Velikonocích zde uspořádám výstavu!

Všem vám přeji požehnané Velikonoce!

Kuřecí roláda s mozzarellou a schwarzwäldskou šunkou

Dnes jsem vyzkoušela nový recept, který musím "poslat" dál. Je velmi jednoduchý a chutná báječně!

Potřebujeme: 

kuřecí prsa

uzenou schwarzwäldskou šunku

čerstvou bazalku

sýr mozzarella

Kuřecí prsa rozkrojíme, mírně naklepeme. Dovnitř zarolujeme šunku, bazalku a mozzarellu. Rolády z každé strany opečeme na pánvi a nakonec dáme cca na 20 minut do trouby. Můžeme přidat cibuli nebo  pórek. Podléváme trochu vodou, abychom měli omáčku. Já jsem je servírovala s pečenými bramborami. 

 

Magnetický jídelníček na lednici

Taky nemáte rádi tu věčnou otázku: "Co budeme vařit?"

Rozhodla jsem se sepsat všechna jídla, která běžně vaříme, aby se mi lépe hledala inspirace. Vyrobila jsem si kartičky z hrubšího papíru, zalaminovala je a nalepila na samolepicí magnetickou fólii. 

Pro naši specifickou domácnost je jídelníček česko-německý, ale černobílou variantu dnů jsem pro vás nascanovala a je tady k vytištění:

Narozeninové přání

S malým zpožděním, ale přece, bych se s vámi ráda podělila o narozeninové přání, které jsem dostala od mého bratra Sašky. Ať se taky pobavíte :-D 

Ahojky beruško přerostlá 
většina z nás má jednou za rok ten příjemný den, kdy si na něj blízcí vzpomenou a zahrnou ho tu více - tu méně upřímnými slovy lásky, občas k tomu přidají pugét, bonbošku nebo pohlavek a zatřesou mu mocně pravicí. Ale ty musíš být samozřejmě vždycky něco extra, tudíž se na toto extempore ve tvém případě musí právoplatně čekat jak na olympiádu. Ale vzhledem k tomu, že Londýnem již pochoduje planoucí pochodeň olympijského ohně, můžeme i my ostatní směle přikročit k virtuálnímu obětí tvých mužných ženských ramen a spočineme na chvíli bradou v tom perfektně tvarovaném ďolíku mezi krkem a ramenem (já myslím, že ani jiný účel nemá). Soničko moje, 32 let je dlouhá doba a pakliže polovinu tohoto času máš trávit s někým takovým, jako jsem já, pak teprve zjistíš co ve skutečnosti znamená fyzikální pojem "vleče se to jak sopel po rukávě". Tys to přesto vydržela a zřejmě posilněna touto tragickou zkušeností jsi i nadále příkladem pro mnohé z nás. Příkladem lásky, pokory, obětavosti a mnoha dalších vlastností, které máte pouze ty, Matka Tereza a ten menší medvěd z "Potkali se u Kolína". Přeju ti, aby ti tyto vlastnosti zůstaly a stále nabíraly na objemu a aby se ti to moc neprojevilo na bocích. A až se uvidíme, tak to spolu oslavíme, protože já mám letos 30 a to už je taky mazec. Každým dnem vyhlížím pošťáka, protože jednou přece ten rozum už musím dostat, ne? 

Mám tě rád. Papa

PS - O práci napíšu jindy, co kdyby nám vedení kontrolovalo poštu?
PS2 - Zdravím paní ředitelku a ostatní z vedení.

Historické pozadí Ježíšova odsouzení

Jak probíhal onen napínavý justiční proces s Ježíšem ?

Annáš – byl bývalý velekněz a tchán Kaifáše. Po zatčení přivádí v noci Ježíše nejdříve k němu.  Annáš představoval velmi vlivnou a bohatou společenskou osobu – přirovnala bych ho k vlivnému mafiánskému kmotrovi, který stojí v pozadí a tahá za nitky. 

Kaifáš (velekněz v úřadu) je ve své pozici jen díky němu a tato zavázanost ho vede k protizákonnímu kroku – posílá Ježíše s eskortou do Annášova domu. Ježíš se dožaduje práva – řádného procesu a svědků – za to obdrží od sluhy facku. Ale Annáš ví, že nic nezmůže a posílá obžalovaného ke Kaifášovi.

Znovu je porušen zákon, jelikož Ježíše neodvádí přímo před Veleradu, ale do Kaifášova domu, tedy do domu současného velekněze.

Řekněme si něco málo o Veleradě – kdybych to srovnala s dnešní dobou, Velerada byla takovým parlamentem, senátem, nejvyšším soudem a hlavou státu v jednom. Její pravomoce byly omezeny Římskými zákony, ale to neumenčovalo její velkou autoritu a moc. Měla 71 členů. 

Mužem číslo 1 byl velekněz. Kaifáš byl schoný právník a diplomat. Do své funkce byl dosazen Římany a za tento úřad Pilátovi bohatě platil. (Chrámový poklad, kterým disponoval, měl tehdy 200 tun – zlato, stříbro, cennosti). Tyto finance neodcházeli do Říma, ale zůstávaly Pilátovi – to bychom si měli zapamatovat! Nejužší vedení velerady pak tvořilo pouhých 5 lidí – všichni nesmírně bohatí, všichni členové jedné rodiny... s Annášem včele.

Ovšem aby velerada vynesla platný rozsudek, musel být den a muselo se sejít minimálně 23 členů. Ježíše ale zatkli v noci a Kaifáš nejdřív chtěl mít důkaz, že Ježíš je falešný prorok (rovnalo se vlastizradě a takový odsouzený ztrácel veškerá lidská práva). 

Podle zákona, museli nejméně dva svědci dosvědčit vinu. Evangelista Marek nám popisuje přímo groteskní situaci, kdy Kaifáš nechává předstoupit falešné svědky a nenajdou se dva, který by vyprávěli stejnou lež! Je to ten moment, ve kterém si můžeme uvědomit, že Ježíš se jim vydal SÁM do rukou. Když totiž kvůli neschopnosti svědků vše uvázne na mrtvém bodě, vyslovuje Ježíš o sobě to, co neříkal často takto přímo – že je totiž Boží Syn.

Kaifáš na to reaguje s evidentní úlevou – „Nač ještě potřebujeme svědky?...Kdo si přivlasťňuje boží pocty, musí zemřít.“  Ovšem je tady ještě ten problém, že je noc. Ježíš je tedy odveden do vězení, kde ho řádně stlučou a poníží a čeká se na ráno, kdy je rozsudek potvrzen. 

Musíme si uvědomit ještě jeden detail. Že velerada dobrovolně vydá Římanům jednoho z vlastních lidí, to je jako kdyby Židé zaplatili vlastním lidem transport do Osvětimi. Římané byli okupanti, často antisemiti. Izrael terorizovali a nešetřili násilím. To, čeho se velerada dopustila na Ježíši bylo extrémní ale i absurdní jednání.

Pilát – je historicky dobře zdokumentovaná postava. Úspěšný voják, politik, krutý, panovačný, provokatér, nesnášel Židy. Do některých jeho provokačních akcí dokonce zasahoval císař, který se zastával sklíčených Židů. Herodes Agripa I. píše Caligulovi: „Za Piláta panovalo v Judsku úplatkářství, násilnosti, loupeže, útlak, ponižování, neustálé popravy bez vynesení rozsudku a nesmírné, nesnesitelné ukrutnosti.“ – před takového člověka přivedli Ježíše.

Pilát v Jeruzalémě nebydlel. Byl tam na Velikonoce spolu s vojenskou posilou, protože svátky, kdy se připomínalo vyjití z otroctví v Egyptě, a na které se v Jeruzalémě sešel prakticky celý Izrael, se výborně hodili na nějakou tu demonstraci nebo povstání. A Římané se tomu chtěli za každou cenu vyhnout.

Když Kaifáš předkládá Pilátovi obvinění proti Ježíši, už nepadne ani slovo o falešném proroku. Velmi inteligentně Kaifáš usoudí, že náboženské důvody jsou Pilátovi ukradené, zato využije jeho strach z rebelie proti Římu a obviní Ježíše z politického spiknutí.

Ale Ježíš je ve skutečnosti mezi dvěma mlýnskými kameny. Nebo spíš mezi dvěma kohouty na jednom hnojišti. Kaifáš má autoritu a náboženskou moc u lidí, ale musí uznat, že není schopen Ježíše odsoudit a musí se podřídit Pilátovi, díky němuž může vůbec vykonávat úřad velekněze. Pilát je zase lidem nenáviděn, ale má armádu a moc politickou, nicméně je na Kaifášovi závislý finančně. Tito dva kohouti tady hrají hru o to, kdo je větší, lepší, mocnější a Ježíš to prostě odnese.

Pilát se dozvídá, že na svátky je ve městě i Herodes (Římem dosazený král Izraele) a posílá Ježíše tam. Ne, že by chtěl Ježíše opravdu ušetřit, ale nechce skákat, tak, jak Kaifáš píská. Tu radost mu neudělá – zvláště, když je ve mněstě tolik lidí a to by Kaifášovu autoritu jenom umocnilo. Herodes ale samozřejmě nic rozhodnout nemůže a tak je Ježíš znovu vlečen ulicemi Jeruzalému.

Během druhého výslechu udělá Pilát strategickou chybu a přistoupí na vyjednávání. Má propustit Barabáše nebo Ježíš? Co má udělat s židovským králem? Nakonec se uchyluje k bičování. Kdo byl zbičován, často následkům podlehl. A kdo byl zbyčován, už většinou nebyl popraven. Dá se usuzovat, že Pilát nepočítal s trestem smrti. Nicméně římské bičování bylo nesmírně kruté.

Pilát považuje zbičovaného Ježíše za neškodného a odmítá ho nechat ukřižovat. Kaifáš teprve zde vyslovuje pravý důvod, proč chce nechat Ježíše zabít a dodává, že Pilát není „přítel císařův“. Tím nemyslí, jenom nějaký kamarád císařův. Jednalo se o státní vyznamenání „přítel císaře“, které rozdával císař za loajalitu a komu bylo odebráno, ten povětšinou dobrovolně spáchal sebevraždu nebo zkončil ve vyhnanství. Kaifáš šlápnul Pilátovi na kuří oko a on nakonec kapituluje. Ještě jako poslední provokaci si umývá ruce, což byl židovský zvyk. Kaifáš ale vyhrál a s posměškem odpovídá – „Krev jeho na nás a na naše děti.“

(pokračování příště :-)